Zimní přechod Velké Fatry
Dopisuju asi sto patnáctou esej a nervózně koukám na hodinky. Za chvilku má přijet Kája a mně chybí ještě tři odstavce. Než zítra odjedu do Fater, musím stihnout ukončit všechny předměty. Po návratu už nebude čas a nemůžu riskovat, že mě v lednu nepustí ke státnicím. Jedu pro Káju na vlak a těším se na čtyři pohodové dny, které jsou před námi. Vracíme se z vlaku a zjišťujeme, že silný vítr vyvrátil příjezdovou bránu. První požahání medúzou, jak by řekla Bridget Jones.
I kdybychom měli na balení týden, nic by se nezměnilo
Večer dopisuju esej a jdeme brzy spát, zítra se totiž musíme stihnout sbalit, vymyslet jídelníček, přesunout se do Brna a dokoupit asi tisíc věcí včetně jídla. Ráno zjišťuju, že nemám svůj ešus a vařič. Skvělé, a v čem budeme čtyři dny vařit? S Kájem se na střídačku křivě obviňujeme a detektivně pátráme, až nakonec v Brně kupujeme nový. Večer u Kristínky s Honzou vyzvedáváme mačky a sněžnice a doufáme, že v deset večer po náročném dni zalehneme. „Kájo, naimpregnuješ mi ještě boty, prosím?" Kája kýve, ale boty nikde nevidí. Koukáme zoufale jeden na druhého a tentokrát nikdo nikoho neobviňuje. Odpoledne jsme tak dlouho přemýšleli, jestli vzít boty, které mě tlačí nebo promokají, až jsme raději nevzali žádné. Takže je deset večer, boty jsou ve třicet kilometrů vzdáleném domově a s ním i auto. Já si začínám pomale vybalovat a propadám zoufalství, ale Kája iniciativně volá Kristýnce. A tak už za deset minut sedíme v Hrbáčkovic autě a míříme pro boty. V autě přemýšlíme nad pořekadlem „když se něco sere, sere se všechno" a říkáme si, že „když nejde o život, jde o hovno". Pardon za ty sprostý výrazy, ale tak to prostě je. Spát jdeme po půlnoci a shodujeme se, že i kdybychom měli na balení týden, dopadlo by to asi vždycky stejně chaoticky.
1.den: Turecká - bývalá stanice lanovky
Vstáváme v pět, v 6.20 nám totiž jede vlak směr Velká Fatra. Kája jde koupit lístky zatímco já čekám na zbytek výpravy. „Zpáteční do Starých Hor byla za čtyři tisíce," hlásí. „My ale jedeme zpátky z Ružomberoku," kazím jeho nadšení a chudák rozespalý Kája tak míří zpátky k pokladně. Mezitím na nádr přicházejí další členové výpravy „Zimní přechod Velké Fatry": Kristí, Honza a Lucka a nás čekají dvě cesty vlakem a další dvě autobusem. Před jednou nás autobus vysazuje v Turecké, přicházejí další dva členové bandy Zdeňka s Ježourem a společně se vydáváme na cestu.
Zleva a seřazeni podle barev: Kája, já, Kristýnka, Honza, Lucka, Ježour a Zdena
Z Turecké se vydáváme do kopce po žluté až k bývalé stanici lanovky. Kopec je prudký a úmorný, a tak většina z nás nasazuje sněžnice. Zrovna zapadá slunce když přicházíme k bývalé stanici lanovky. Kopeme záhrab u zdi, stavíme tetrisovou metodou stany, vaříme večeři a místo večerníčku necháme kolovat slivovici.
Sotva zalehneme a já na chvíli zaspím, budím se zimou. S Kájem zkoušíme spojovat spacáky, ale zipy k sobě nesedí. Nakonec si vlezeme do jednoho a jako sardinky se v něm snažíme přečkat noc. Zima je mi ale děsná, a tak téměř nespím. Chce to menší stan, lepší izolaci a odolnější spacáček. Komfortní mínus dva stupně očividně nestačí.
Cestou ke stanici bývalé lanovky, kde jsme přečkali první noc.
Večerní výhledy stály za sundání rukavic, vyndání foťáku a cvaknutí několika snímků.
Proti chladu nás chránila zeď u stanice bývalé lanovky a z druhé strany sněhový záhrab. Ještě že vzal Ježour lopatu.
2.den: Krížna - Ostredok - Suchý vrch - Ploská - Južné Rakytovské sedlo - chata Limba
Budíme se něco po sedmé a začíná náš ranní rituál. Udělat snídani, rozpustit vodu na čaj do litrové termosky, sbalit stan, upevnit cajky, nasadit návleky a sněžnice. Po několika ranních slivovicích vyrážíme na cestu. Napojujeme se na modrou a za slabou hodinku jsme na prvním vrcholu: na Krížně (1574 m.n.n). Fotíme se, doplňujeme energii a pokračujeme dál po magistrále NCH Hrebeňom Velkej Fatry. Po zamrzlém praskajícím sněhu stoupáme na nejvyšší kopec Velké Fatry Ostredok (1596 m.n.). Pohádkově zamrzlou klečí sestupujeme dolů k Salaši pod Suchým Vrchom. Svačíme, studánka je ale bohužel zasypaná, a tak vodu nedoplňujeme.
Cestou na Ostredok jsme s Kájem zapózovali.
Přestože je Ostredok nejvyšší vrchol Velké Fatry, zdaleka mě nezmohl tolik jako nekonečná Ploská.
Cesta z Ostredku k salaši pod Suchým Vrchom byla kouzelná, a tak jsme se kochali zmrlými klečemi jako z pohádky.
V salaši pod Suchým Vrchom se dá normálně přespat, tedy pokud je volná.
Po červené pokračujeme dál na Suchý vrch (1550 m.n.m) a cestou narážíme na Mandolínu, salaš ve které by se dalo přespat, a je dokonce volná. Jsou ale teprve tři odpoledne, proto všichni pohrdáme noclehem v teple a pokračujeme dál. Škrábeme se na Ploskou (1532 m.n.m), která se nekonečně táhne a mně dochází síly. Nahoře klepeme kosu a necháváme si zajít chuť na pivko, které čeká na Chatě pod Borišovom, byla by to totiž zacházka. Místo toho ale od sympatického braťa Slováka kromě double borovičky dostáváme taky tip na to, kde přenocovat noc. A tak se po zelené vydáváme dál na (ne)konečnou cestu a míříme na chatu Limba. Z Ploské sestupujeme dolů do sedla Ploskej a přes Čierny kameň míříme až na Južné Rakytovské sedlo. Vysoký vrchol Rakytova (1567 m.n.m.) nakonec k potěšení všech členů týmů obcházíme zleva a šíleným traverzem dochází něco kolem půl deváté do chaty Limba. Mimochodem svah vypadá dost lavinově, a tak máme štěstí, že není dost sněhu, v opačném případě bych se asi dost bála.
Cestou na chatu si i přes bolavé nohy užívám nádherný západ slunce.
Na chatě platíme za přespání na povale pět euro, jen Zdeňka s Ježourem si staví stan venku. S Kájem společně vypijeme asi pět piv, vaříme kuskus s tuňákem a Kristí hraje na kytaru. Večer je to parádní a atmosféru příjemně dokresluje svérázný chatár Vojta. V noci spím jak zabitá a vědomě si užívám přetopenou chatu.
V útulně Limba se spí v patře na povale, najdete tam asi deset až patnáct míst.
3.den: Severné Rakytovské sedlo - Smrekovica - Vyšné Šiprunské sedlo - koliba u Maťa
Ráno se budím kolem půl osmé, jdu vařit čaj do termosky a rozlámaného Káju s radostí nechávám ještě spát. Užíváme si krásného a teploučkého rána, snídáme, a sem tam zaslechneme chatáre stěžovat si, že v předsíňce zavazíme. Vyrážíme napřed, zatímco Zdenka s Ježourem ještě balí stan. Vracíme se úděsným traverzem zpátky do Severného Rakytovského sedla a příjemně chladným lesíkem sestupujeme až pod Skalnou Alpou (1463 m.n.). Užíváme si výhledy a po zelené pokračujeme dál až k hotelu Smrekovica.
V traverzu od útulny Limba se nám osvědčily mačky, sněžnice nepříjemně klouzaly.
S vidinou vychlazeného pivka Honza nasazuje tempo, a tak pokračujeme tak rychle, jak nám to jen sněžnice dovolí. Hotel Smrekovice i přilehlá boudka je ale zavřená, proto se rozhodujeme vyšlápnout si ještě asi čtvrt hodinky do kopce k hotelu Granit. Chvíli to vypadá, že nás, nemyté a nečesané somráky, do navoňeného hotýlku vůbec nepustí, ale žízeň naštěstí vítězí. Kromě pivka a kofoly do sebe tlačíme taky smažené se smaženým a trochu se v restauraci rozsedíme. Když platíme, přichází Zdeňka s Ježourem, a společně se vydáváme dál na cestu.
V hotelu neměli polévky, ale jinak vařili asi deset hotovek jako smažák, brynzové pirožky, zeleninu na másle, řízky a filé.
Funím do nekonečného kopce nad hotelem a je mi blbě. Neměla jsem se přecpávat! Po zelené se dostáváme až do Vyšného Šiprunského sedla, u kterého se rozhodneme pro sestup strmým svahem dolů. Za svitu čelovek nacházíme kolibu u Maťa. Ze stlučené boudky, kterou fouká, máme upřímnou radost. Dva stany opět tetrisově umisťujeme dovnitř, třetí stan za levou stěnu boudy. Budujeme ohniště a přesvědčujeme se, že je to povolené. Kristýnka se Zdeňkou jdou nakrást dřevo do panského lesa, zatímco kluci dělají záhrab pro stany a my s Luckou vaříme a stavíme stany.
Západy slunce nad vysokými kopci byly na celém výletu snad to nejkrásnější.
Vaříme večeře a podle vůně u všech přítomných jednoznačně vítězí kombinace u Hrbáčků: bramborová kaše s opečeným špekem a praženou nasušenou cibulkou. Chutná božsky a sýrová amore se Zdeničce najednou nezdá tak chutná jako obyčejně. Silvestra slavíme už od osmi každou hodinku bujarými výkřiky a odpočítáváním, naposledy pak o půl dvanácté, kdy nám definitivně dochází slivovice, hruškovice, magistr, tatra tea i zázvorový driják. Naposledy si lehce přiopilí přejeme šťastný nový rok a míříme do spacáčků.
4.den: Vyšné Šiprunské sedlo - Sedlo pod Vtáčnikom - Ružomberok - Brno
S Kájem vstáváme už po třech hodinách spánku. Rozhodli jsme se vstát o půl třetí ráno a v Ružomberoku chytnout ranní vlak do Brna o půl deváté. Ve stanu bychom se stejně kvůli zimě nevyspali, a tak je pro nás varianta nočního pochodu lákavější. S označením za blázny o půl třetí skutečně vstáváme, trochu kostrbatě a co nejtiššeji balíme stan, já nandávám sněžnice a Kája mačky a vyrážíme zpátky do Vyšného Šiprunského sedla. Odtud míříme dolů do sedla pod Vtáčnikom a orientujeme se hlavně podle tyčí. Po zelené trochu kostrbatě (malinko jsme zabloudili) přicházíme až do Ružomberoku, kde je nechutná inverze, a tak ani nepoznáváme, že už vyšlo slunce. Na nádraží ještě doznívá Silvestr, a my po půl deváté nastupujeme do vlaku. Kvůli nočnímu táboráku a čtyřem dnům bez sprchy očividně smrdíme na sto honů, ale je nám to jedno. V Bratislavě přeskakujeme na EC do Brna a tentokrát raději už smrdíme jen na chodbičce.
V Brně na nádraží si na nás ukazují divná individua, asi nikdy neviděli sněžnice. No jo, domov. Večer usínám lehce po deváté a druhý den ráno se cítím jak vytažená z pračky. Dehydratovaná, pomuchlaná a oteklá. Přes den ale strasti a bolesti rozcházím, a zůstávají už jen krásné vzpomínky z pohádkového výletu, které sepisuji do tohoto článku.
Za organizaci výletu moc moc děkuju Kristí a Honzovi, kteří zajistili spoustu věcí od mapy po sněžnice, a ostatním členům týmu za moc příjemně strávené čtyři dny, na které jen tak nezapomenu :)
Tipy nakonec: Co jsme sbalili do krosny na přechod Velké Fatry?
Ověšení jsme byly jak vánoční větev. Do krosny se totiž musel vejít stan (měli jsme tři stany na sedm lidí), karimatka, alumatka, spacák, oblečení, vařič, jídlo na čtyři dny, sněžnice, mačky, trekové hole a další nezbytné vybavení.
Z výletu jsem upřímně nadšená, na počasí jsme totiž měli neuvěřitelné štěstí a taky parta lidí byla skvělá. Pro příště bych jen ocenila menší stan (ten pro tři jsme s Kájem nevydejchali), péřák, péřovku a lepší boty, do kterých by neteklo. Jsou to ale investice na desetitisíce, a tak začínám šetřit. Fatře zdar a třeba zase za rok! 
