Ohlédnutí za Krabi

Ohlédnutí za Krabi



Dneska je to osmý den, co jsme v Krabi. Nemůžu tomu uvěřit, ten čas tady hrozně letí. Za dvě hodinky máme check-out, pokusíme se naložit dvě obrovské krosny a dva dospělé lidi na jeden skútr, a přesuneme se na letiště. Dneska večer totiž letíme do provincie Chiang Mai, která se stane naší poslední destinací. V Chiang Mai je přes 300 chrámů a kousíček za městem je národní park. Chiang Mai si v posledních letech taky oblíbila komunita digitálních nomádů, tak se těšíme, až vyzkoušíme nějaké coworkingové centrum a užijeme si celkově trochu víc zeleně a výletů. Před chvílí jsme si taky zarezervovali ubytování na celou dobu, takže jsme až neskutečně zodpovědní. Většinou totiž řešíme všechno až na místě a hlavně spontánně.


Jak najít nejlepší ubytování v Krabi?

Ale teď už o tom, jak jsme se měli v Krabi. Ubytování jsme si našli v provincii Ao Nang, ze které je to asi deset minut na skútru k moři. První noc v Krabi jsme ještě přespali v nějakém no name super levném hostelu, ale hned druhý den ráno jsme půjčili skútříky a vyjeli na hon za tím nejlepším a nejlevnějším ubytováním osobně. Skútr vám totiž dává neskutečnou svobodu zastavit kdykoliv a kdekoliv, a přesně tak jsme našli malý a milý bungalov za asi 450 bahtů (315 Kč) na noc. Za oknem nám rostly slunečnice a o kousek dál thajští chlapíci makali na novém jezírku. A podle toho, že pracovali i po večerech, bude asi hotové brzo.




















Výhled z našeho bungalovu byl jako v srpnu u nás doma - na slunečnice.

První jarní venkovní lezení? Stylově v Thajsku 

Do Krabi jsme se těšili hlavně kvůli lezení, ale o tom chystám speciální článek, lézt se totiž chystáme taky v Chiang Mai, snad to vyjde. Já jsem si tady užila lezení jeden den, a Ondra s Kájou potom hned dva dny. Skály tady byly ostřejší a některé cesty i trochu nad moje možnosti, ale o to lepší byl pak pocit skočit do moře a zchladit si tam poškrábané tělo. Lezecký den pro mě patřil asi mezi nejlepší dny tady v Krabi, takže moc děkuju Ondrovi, že cesty vytáhl, protože sama bych si tam asi nezalezla. 

Pláž na Raily beach byla dost přeplněná, ale stačilo se mezi liánami vyšplhat kousek dál do skal a otevřel se vám úplně jiný svět. Plný pohodových a nadšených lezců, zábavy a taky vlastní vůle překonat se. Lezení je pro vůbec zvláštní sport, protože jsem mockrát zažila pocit, kdy se mi na skály vůbec nechtělo, a přemlouvala jsem se, abych to zkusila, ale nikdy jsem nezažila pocit, že bych lezení litovala. Ale tak je to asi s každým sportem, co myslíte?




















Ondra tahá první cestu obtížností asi za 6b.







































Lezení jsme si tady ohromně užili, i když to možná podle zničených výrazů tak nevypadá. 
K lezeckým oblastem jste se museli přiblížit lodí. Přeplavat to nešlo, zkoušeli jsme to .)

Týden na jednom místě? Jako doma

Je zajímavé, jak rychle si člověk někde zvykne. Nebo aspoň já. Za chvíli začnete jezdit pro snídani do toho svého obchodu, na oběd k paní Halal, jak jste si jí pracovně pojmenovali a na večeři "no tam jak jsme byli včera ne, tam to bylo dobrý". Na jednu stranu mě hrozně baví ten pocit, kdy se někde začínáte cítit jako doma a vytváříte si právě ta svá oblíbená místa, kam začínáte automaticky chodit. Na druhou stranu si říkám, jestli tak člověk o něco nepřichází? Zda by neměl místo pěti restaurací vyzkoušet raději deset a riskovat možné zklamání. Návyky a rituály ale k člověku asi přirozeně patří, protože si díky nim vytváří právě iluzi domova. A jak to máte při cestování vy?

Asi nejlepší zážitek z jídla jsme zatím měli u naší paní Halal kousek od pláže. Za hlavní jídlo jsme tam dali 90 bahtů (63 Kč) včetně extra vajíčka, a k tomu jsme zdarma dostali půlku ananasu s chilli solí jako předkrm a taky kuřecí vývar. I proto jsme se tam dvakrát vrátili a nelitovali jsme. 

Další oblíbenou restauraci jsme si našli asi deset minut od našeho ubytování, kde se dal hlavní chod pořídit asi za 60 bahtů (42 Kč).


Rituál, který funguje: Běh & jóga - práce - oběd - moře - západ slunce

Ani jsme se nenadáli a týden tady utekl jako voda. Skútr jsme měli půjčený na celou dobu za 150 bahtů (105 kč) na den, takže jsme si hrozně užívali časovou flexibilitu a svobodu. Každý den jsme něco popracovali (já střídavě na bakalářku a do práce), užívali jsme si koupání v moři a západů slunce, chodili na obědy do restaurace a já chodila běhat na opuštěnou pláž. Jednou nám to dokonce vyšlo i s Evičkou. Jeden den ráno jsme spolu vyrazily běhat na pláž, a pak si ještě zacvičily jógu. A Thajci se jen smáli, až se za břicho popadali, když jsme kolem nich celé upocené probíhaly. Asi nemohli pochopit, proč se dobrovolně a ještě po ránu takhle trápíme. No jo, jiná kultura .)

Pod palmou se mi pracovalo dobře, ale vždycky maximálně na čtyři hodinky. Kvůli velkému horku a dusnu jsem se pak přesunovala dovnitř. 




















Pláže jsme si užívali každý den s dětskou radostí.




















Evička s Ondrou vyrazili do Chiang Mai napřed, ale stihneme je tam ještě na dva dny.
Pokud jste byli na Krabi, tak tenhle obrázek asi moc dobře znáte. Lodě tady na okolní ostrůvky jezdí s podobnou frekvencí jako v Brně šaliny.
Večerní klišé, taky je tak milujete? 

A teď už nezbývá než zapomenout na náš týdenní domov, který jsme si tady v Krabi udělali, a jít si ho zase vytvářet někam jinam. Takže ahoj Chiang Mai, večer jsme u tebe! ☀

Děkuju moc za přečtení článku a přeji vám co nejpohodovější úterý, Vaše Anička