Do Vídně na kole

Do Vídně na kole



Rozhodla jsem se sepsat pro vás kráťounké povídání z naší dobrodružné výpravy do Vídně. A co je na tom dopravit se do Vídně dobdrodružného? Říkáte si asi. Vtip je v tom, že tentokrát jsme zapomněly na autobus, ale vydaly jsme se s mojí milou sestřičkou do Vídně na kole. Za dva dny jsme se rozhodly ujet trasu Brno - Vídeň, totiž Boskovicko - Vídeň. Pro hodně z vás je možná malina ujet denně kolem stovky, navíc s těžkou bagáží, ale pro mě teda ne. Na kole totiž nejsem žádný superhrdina, takže pro mě tahle cesta byla docela bláznivá výzva. A s vámi bych se chtěla podělit o postřehy a vzpomínky na tenhle výlet a dát vám taky nějaká doporučení, pokud by se pro takovou cestu rozhodl i někdo jiný z vás. Tak pojďme na to.


První den: cyklostezka Brno - Vídeň 

Nejdřív čistě prakticky. Vyrážely jsme v neděli 11. září 2016 a vyjet jsme samozřejmě chtěly co nejdřív ráno. Jenže ouha, postupně jsme zjišťovaly že nám chybí spousta důležitých věcí jako třeba tašky na kolo, stan a tak. Takže první rada, balte se dřív než v den odjezdu. Nakonec jsme vyrážely kolem desáté ráno, nic moc. První zastávka byla v Brně, kde jsme měly sraz s naším stanem. Sluší se asi říct, že od nás do Brna je to zhruba 45 kilometrů (bohužel nemám tachoměr na kolo, ale pořídím si ho). Po pivku (nepivku, bylo to Starobrno) jsme vyrazily dál, na jižní Moravu. Na počasí jsme naštěstí měly fakt štěstí a celý den (i ty následující) bylo nádherně. S Marci jsme šlapaly jak divé a po zhruba dalších 30 kilometrech jsme o půl čtvrté už pojídaly langoš a popíjely další pivko v Pasohlávkách (já hrozně nasávám, že). Poslední česká vesnice před hranicemi s Rakouskem je Hevlín, tam však není kemp, tak jsme se rozhodly dojet jen do Nového Přerova, a tam přespat. Do vesnice jsme dorazily kolem půl sedmé a v kempu Jáňův Dvůr postavily náš znovunalezený stan. Tenhle kemp, který je zároveň penzion a ekofarma určitě doporučuju. Chovají tam kozy, dělají si vlastní sýr a výborně tam vaří. Marci si na večeři dávala smažený kozí sýr a moc jí chutnal, tak prý doporučuje .)














Kemp je nově opravený, v budově vpravo na obrázku najdete sprchy, kuchyňku a taky místnost na sušení prádla a pračku. 










Kozlík Kvido (ten větší) se hrozně rád nechává drbat. Ta menší, rezatá je koza Žofinka.


Druhý den na cestě: dojedeme do Vídně na kole?

Druhý den ráno se budíme kolem půl sedmé a celé rozlámané se potácíme na snídani, kterou Marci koupila v místní Jednotě, která světe div se, otevírá už v šest! Na cestu ale vyrážíme až kolem deváté. Po krásně značené trase se dostáváme až do Hevlína a po chvíli až do prvního rakouského města Laa an der Thaya (to je to s lázněmi). Tam ale končí ta příjemnější část trasy. Je na čase totiž přiznat, že pokud jsou Češi v něčem fakt dobří, pak je to značení tras. Srovnám-li turistické značení v Česku a jinde, pak v zahraničí v porovnání s náma vždycky ostrouhají. Klub českých turistů a další dobrovolníci jsou v tomhle prostě špička! Takže... zatímco v Česku jsme neměly s orientací ani jednou problém, hned v Laa jsme musely po hodině bloudění sehnat mapu. Marci je naštěstí v orientaci fakt dobrá a jen málokdy udělá nějakou botu, zatímco já jsem schopná jít místo na sever na jih, a garantuju vám, že rozdíl nepoznám. Takže jsme se díky ní neztrácely zas tak často, jak bych se ztrácela třeba já sama.

Nechci vás moc nudit popisem toho, co všechno bylo druhý den špatně, tak zkusím jen tak zběžně v bodících, proč se mi na rakouské straně nelíbilo:

  • Cesta od rakouských hranic do Vídně je k uzoufání nudná. Zatímco v Česku projíždíte živými vesničkami a míjíte jednu vinici za druhou, v Rakousku je pusto prázdno. Žádní lidé, žádná hospoda, ani obchod, ani restaurace, prostě nic. Společnost vám dělají jen pole s dýněmi (od té doby je nějak nemůžu vidět, tak proto jsem zatím nedělala žádný dýňový recept). Z čehož plyne že se jaksi nemáte kde občerstvit. My jsme jedinou použitelnou knajpu potkaly až kolem čtvrté odpoledne a vyklubala s z toho kavárna. Takže jsem obědvaly čokoládové muffiny a zmrzlinu, taky dobrý.
  • Dál... jak už jsem naznačila, cyklotrasa je špatně značená. Musíte se hodně dívat a sledovat i boční uličky a troufnu si říct, že bez nějaké mapky nebo navigace se asi neobejdete. Neustále jsem taky měla pocit, že nejedeme přímo nejjednodušší cestou, ale pořád divně kličkujeme. Jak kdyby nám Rakušáci chtěli ukázat všechna dýňová pole, co tam mají. Cyklotrasy zkrátka jako kdyby si s náma divně pohrávaly. Protože jinak si neumím vysvětlit, jak je možné že ve 14 hodin značka hlásala, že do Vídně zbývá 40 kilometrů a o hodinu a půl později na nás křičel nápis, že zbývá ještě 60 kilometrů! Prostě divné a fakt demotivující, to mi věřte. Doteď si to jejich značení neumím vysvětlit. 
  • Kopce. Já proti nim nic nemám, když člověk jede na Vysočinu nebo na Šumavu, tak je tam očekává. Ale v placatém začátku Rakouska bych čekala jakékoliv bubáky, prostě cokoliv, ale kopce teda ne. Takže za ně jsem s těžkou bagáží moc ráda nebyla.

Abych to teda zhrnula, tak cyklostezka Brno Vídeň na české straně je nádhera a všemi deseti ji doporučuju, v Rakousku je to ale nuda a podruhé bych to asi jela jinudy. Chybí tam hospůdky, lidi, pěkná krajina, a tím i motivace k jízdě. Alespoň mně .)

I po mém dvojitém zhroucení, že už dál nejedu způsobeném nedostatkem jídla a piva (jsme zase u toho), jsme se nakonec rozhodly hecnout, a do Vídně dojet. Ve Vídni logicky moc kempů není, protože se tam jezdí spíš dělat parádu než ostudu jako my. Marci nám vybrala kemp Neue Donau, kam jsme s famfárama dorazily po celodenních útrapách kolem desáté večer. Doteď to považuju za předvánoční zázrak, protože i ve Vídni nezůstaly se špatným značením pozadu, a najít kemp byla pěkná fuška. Ale aspoň nemůžu říct, že jsem byla na nudné dovolené, že. 


Třetí den: Vídeň je ráj cyklistů

Druhý den jsme se znovu narodily, nahodily sexy obleček (už ne cyklo kalhoty, ale zmuchlané šaty) a vyrazily na snídani. Jelikož jsme předchozí den skoro nejedly, tak jsme to s naším obr hladem vydržely jen do Shellky naproti přes silnici. Z kempu je to jen kousíček do parku Prater, kde jsme se nasnídaly. 

Ranní nádhera u Dunaje. Některé cyklostezky tady vedou přímo pod dálnicí, takže se připravte na otřesy .)










Ranní obžérství v parku v podobě obložené bagety, mangového smoothie, jogurtu a marcipánové Ritter, kterou jsme nesnědly na posezení, fakt.

Po asi hodinové snídani jsme pokračovaly na kole do centra. Po Vídni jsem se zatím vždycky pohybovala buď pěšo nebo metrem, případně autobusem, nikdy na kole. Po téhle zkušenosti bych už ale jinak nechtěla. Vídeň je totiž ráj všech cyklistů. Kolem historického centra vede speciální cyklostezka, která je značená zeleně a u většiny silnic po celém městě mají cyklisté svůj pruh a semafory. Prostě ráj!  Takže příště až do Vídně pojedete se vybodněte na metro, ale půjčte si kolo. Ušetříte, budete všude dvakrát rychleji, a navíc si budete připadat jako praví Vídeňáci.










Ve Vídni najdete mraky cyklostezek a když se staví nové silnice, většinou se počítá taky s cyklostezkou. Škoda, že to takhle nejde i v Brně. 

Ve zbytku dne jsme se jen poflakovaly, nacpávaly se a kupovaly potraviny, které u nás jsou dražší nebo vůbec (mým favoritem jsou oplatky Manner a dezerty od Alpra, jsem takové prasátko). Na oběd jsme se stavily do tržnice Naschmarkt, projely si Mariahilfer Straße, stavily se do Schönbrunnu, na večeři do Vapiana a večer jsme pak už jen nakoukly do Prateru. Druhý den ráno jsme se sbalily a vyrazily domů. Opět na kole... Ne, dělám si srandu, zpátky jsme jely vlakem, akorát že místo dvou dnů jsme byly v Brně za dvě hodinky. Takže záverečné shrnutí. Dovolená to byla dobrodružná a suprová. Z Brna do poslední české vesnice bych to jela zfleku hned, ale rakouskou stranu bych si podruhé už asi odpustila. A cyklostezka Brno Vídeň? Ta se osvědčila, ale jenom v Česku :)



















 V tržnici Naschmarkt najdete mraky výborných restaurací. My si daly těstoviny Podomoro a hummus s falafelem. 




















Po cyklostezce se pohodlně dostanete až přímo k Schönbrunnu. Přímo do areálu je ale vstup s kolem zakázaný, od toho jsou stojany .)

Znáte síť restaurací Vapiano? Mně je poprvé ukázal kamarád v Amsterdamu, a od té doby jejich koncept zbožňuju. Jedná se o italskou restauraci, kde u samoobslužných pultů připravují těstoviny / rizota / pizzu nebo různé předkrmy. Jakmile se dostanete na řadu, vyberete si například které chcete těstoviny. Ty jsou samozřejmě domácí a připravené v sáčcích na rychlé uvaření. Domácí těstovinky se vaří asi sedm minut, nebo méně a během toho vám kuchař připraví vybranou omáčku. Třeba boloňskou, pomodoro, s gorgonzolou a tak. Kuchaře máte možnost při práci za pultíkem sledovat, což je skvělé a on se vás při tom ptá, jaké ingredience navíc tam chcete (například víno, česnek, chilli). Takže jídlo ve Vapianu je dvojí zážitek. Jednak vidíte, jak se připravuje, a navíc je fakt moc dobré, rychle připravené a z čerstvých surovin.

Ve Vapianu v Amsterdamu jsem zkoušela dva typy těstovin, ve Vídni jsme si daly žampiónovou pizzu. Čekaly jsme na ni jen něco málo přes deset minut a byla naprosto skvostná. Myslím, že by chutnala i mé kamarádce z Itálie, která se ve Španělsku vždycky rozčilovala, že Španělé neumí dělat pizzu, haha .)

Jo! Co nesmíte opomenout je cheesecake, je totiž exkluzivní. A vyžádejte si k němu jahodový přeliv, jinak to není ono. Vapiano najdete ve Vídni přímo v centru, hned u Mariahilfer Straße. Tak tam někdy běžte a dejte mi vědět, jak vám tam chutnalo .)




















Byli jste někdy na nějaké šílenosti v Prateru? A jaké to bylo? .)